Je až příliš snadné ublížit druhému, vyčítat druhému (jeho minulost, rodiče, dávno odtrpěné situace, na které se snaží zapomenout). Na sobě nevidět snad ani jedinou chybičku a pokud, tak jen nějakým omylem (kde se tam mohla vzít?). Proč si něco takového přiznávat, když to vždycky můžeme hodit na někoho jiného?
My jsme přece nic špatného neudělali, to jen druzí si do nás
kopou a škodí nám. My jsme "nevinnost
sama"
a jsme jen oběti okolností a jiných lidí. Ano, to jsme my, lidé,
co žijeme v pasti mentality oběti. Jen to nevidíme, nechápeme,
děláme, že to neexistuje. Nevěříme, že by to mohl mít někdo
třeba i jinak. Lépe. A pokud zjistíme, že to má přece jen někdo
jinak a navíc lépe než my sami, v hloubi duše mu závidíme a na
povrchu se ho snažíme shodit, očernit, aby on byl ten špatný a
my si zase jen potvrdili, jací jsme chudáčci. A prostě tak pořád
dokola.
Ano, vždyť je to přece past, do které jsme se kdysi chytili a
třeba i celá dlouhá desetiletí se z ní nemůžeme dostat. A co
je horší, předáváme si to i z generace na generaci. Jak by taky
ne, když s tím za svůj život nic nehodláme dělat.
Pokud si tohoto (sebe)destruktivního
vzorce chování ani nejsme vědomi nebo si ho pro naše až příliš
nabubřelé ego nedokážeme přiznat, tak se zase vůbec nic
nezmění. Tedy kromě počtu lidí, kterým svým chováním budeme
nevědomě ubližovat a dále se považovat za oběti, zcela nevinné
oběti, co si zlo v sobě vůbec ani neuvědomují. A takto celé
generace lidí prožijí celý život a diví se, že nejsou
spokojení, šťastní. Jak bychom jako oběti mohli být šťastní,
když dáváme moc nad svým vlastním životem, tím tak jedinečným
a tak málo oceňovaným darem, druhým lidem a okolnostem?
My svůj život nežijeme, netvoříme, prostě se nám děje a my
nemůžeme vůbec nic změnit, zlepšit, napravit, protože to prostě
je zcela zbytečné. Vždyť stejně nám to nikdy nevyjde. Proč?
Jednoduše proto, že není v naší moci to dokázat, protože
vlastně ani žádnou moc nad svým životem nemáme. Ani tu
nejmenší.
Tak proto, když se nám zase něco špatného v životě přihodí,
opět hledáme viníka všude možně, jen ne sami v sobě. A když
vinu nehledáme v sobě, nemůžeme tím pádem najít ono řešení
problému, který nás zaživa sžírá. To řešení totiž nelze
nalézt jinde, ve vnějším světě. Máme ho již dávno v sobě, jen ho nevidíme. A tak tiše trpíme dál a nadáváme na
svět. Ano, žijeme své vlastní peklo na zemi a dokud si neuvědomíme, co vlastně děláme pořád dokola
špatně, jen budeme nadále setrvávat ve stejném stavu.
Sebezničujícím stavu. A i ti nejtrpělivější lidé v našem
okolí to s námi nakonec vzdají a odvrátí se od nás, protože
komu není rady, tomu není pomoci. A druzí se dobrovolně nenechají
vtáhnout do našeho pekla a ani to po nich nemůžeme chtít. Pokud
si nedáme říct, nakonec se, my lidé s mentalitou oběti, zničíme
sami. Ostatní nás opustí a život, který vlastně ani neumíme
opravdu žít, pro nás ztratí i ten nejmenší smysl, a tak končíme
v nejhorším případě i sebevraždou. Ano, nevážíme si daru
života a tak raději ani nechceme žít. Myslíme si, že se tím
všechno vyřeší, jenže tak to nefunguje. Jen utečeme od
problému, který si naše duše ponese s sebou i nadále. Nemluvě o
tom, jak velmi svým "dobrovolným"
odchodem na onen svět ublížíme svým pozůstalým, kteří si pak
mohou do konce života vyčítat, že za naše trápení i smrt mohou
oni. A to samo o sobě je hodně škodlivá a ničivá myšlenka.
Juliana
Komentáře
Celkem 0 komentářů