ÚVAHA O MENTALITĚ OBĚTI závěrečná část

Je velmi těžké nás o něčem přesvědčit, o něčem, co by vedlo k tomu, že musíme něco napravit my sami a ne jen ti druzí. Přece zavřít hubu a zvednout zadek je nad naše síly. Vyšší moc, Vesmír či Bůh, jakkoli naše průvodce životem nazveme, jsou nám vždy ochotni nabídnout pomocnou ruku. Jenže i když jsou tady neustále s námi, my je vlastně od sebe odháníme. 

Čekáme na zázrak a přitom jim neumožníme, aby nám jej do života poslali. Víme všechno nejlíp, od nikoho pomoc nepotřebujeme a pokud ano, stejně zase neuděláme ten první krok, abychom onen zázrak změny dovolili. A naše duše smutně tluče na dveře, utlačená v našem těle, a přes veškeré snahy nás probudit zase ničeho nedosáhne. Ona se však, na rozdíl od nás, o nápravu usiluje. Snaží se k nám promlouvat, to jen my neslyšíme a nebo spíše slyšet nechceme. Proč? Ve své, jakkoli škodlivé, mentalitě oběti nacházíme určité "výhody". Nemusíme se o nic snažit, o nic usilovat, máme vždy po ruce někoho, na něhož naše problémy můžeme hodit, nemusíme se sebou dělat vůbec nic. Děláme, že je nám v tom dobře, pohodlně, no skutečnost je zcela jiná. Tiše trpíme.

Jak tohle všechno jednou provždy prolomit a začít žít, ne pouze existovat?

                                                                                                                           Juliana